3x inspirace Lucie Ortegy

Nedávno vyšlo pokračování slovanské fantasy Světla nad močálem od Lucie Ortegy, a tak si pro vás nachystala další #autorskouinspiraci. Čtěte dál a zjistěte, co ji inspirovalo při psaní Pána močálu.

Pán močálu, str. 25

Předlouhá léta plná krvavých změn celý náš kraj krutě poznamenala a násilný návrat ke katolické víře zanechal hluboké šrámy. K tomu se přidal mor a neúnosně vysoké berně, které císař vybíral, aby měl na válčení s Turky. Vrchnost nás sdírala z kůže a nutila do příliš častých robot. S tátou jsme leckdy i čtyři dny v týdnu trávili od rána do večera na panských polích, v lesích a stavbách, ačkoliv císařský patent dovoloval dny nejvýše tři a jako domkář vlastnící jen zahradu měl můj táta menší robotní povinnost než sedláci. A o co více jsme robotovali pro pána, o to méně času nám zbývalo, abychom si vydělávali na vlastní živobytí. Hospodářství musela obstarat máti s mými sestrami, a ačkoliv jsme se s tátou ve zbývajícím čase v dílně otáčeli, jak to šlo, po zaplacení všech poplatků a daní nám nic moc nezůstalo. Našim sousedům se nevedlo o nic lépe a každý se protloukal, jak dovedl.

Byly to hubené roky a budoucnost neslibovala o nic utěšenější vyhlídky. A já hledal cestu ven. Ven z té ubíjející a nikam nevedoucí existence, kde jediným světlým bodem byla moje rodina – ale ani ta nedokázala umlčet volání mých snů a víry, že někde daleko na mě čeká něco lepšího.

Hlavním cílem u Pána močálu bylo odhalit čtenářům minulost Nemoje, kterého znají ze Světel nad močálem a Tmy pod srdcem. Jeho životní i (neživotní :-)) příběh je velmi bohatý a zásadním způsobem formoval svět, do kterého ve Světlech přichází hlavní hrdinka Lena. Protože se Nemoj, tehdy ještě jako Diviš, narodil ve druhé polovině 17. století a stal se v určitém smyslu obětí své doby, bylo zřejmé, že budu potřebovat čtenářům jeho život přiblížit v historických souvislostech.

Vládci Prahu, str. 55

Jako dítě jsem se bál lesů. Vysoké stromy těsně stojící jeden vedle druhého, šeptající ve vánku a vrhající svými korunami tmavý, vlhký stín na všechno pod sebou… Vkročit mezi ně bylo jako ztratit se v jiném světě obývaném divokou zvěří a magickými tvory a já nikdy nemohl mít jistotu, že z něj zase najdu cestu ven. Navzdory tomuto strachu však ve mně hluboké hvozdy vyvolávaly i fascinaci a touhu. Touhu objevovat jejich tajemství a především – spatřit lesní panny, divukrásné víly, které se za jasných nocí shromažďovaly na luzích, aby společně tančily až do úsvitu. Žádný člověk s nimi nemohl udržet krok a kdo se o to pokusil, toho utancovaly k smrti. Pud sebezáchovy mi bránil po nich za života pátrat a později jsem éterické přeludy vyhnal z hlavy a našel si ženu z masa a kostí, která mi smrt přivodila pomaleji a bolestivěji. Když jsem pak lesní panny konečně uviděl, jedné mladé májové noci na palouku nedaleko močálu, ihned mě napadlo, že zemřít v jejich kruhu by vůbec nemuselo být tak špatné.

Jednou z věcí, na které jsem se u Pána močálu hodně těšila, byl návrat na Práh. Tenhle svět, v němž se slovanské mýty stávají skutečností, nabízí podmanivou, pohádkově-hororovou atmosféru, která je jako stvořená pro temněji laděné příběhy protkané jiskřičkami humoru a naděje. V knize se tak tak čtenáři opět setkají s bludičkami, vodníkem, vílami a dalšími bytostmi, s nimiž – jak naši předkové dobře věděli – si není radno zahrávat.

Král lží a přetvářky, str. 302

Chtěl jsem jí říct, aby si sedla zpátky na své místo, ale jakmile jsem se na ni otočil, nedokázal jsem to vyslovit. Díval jsem se jí do očí a ptal se sám sebe – jak ji mohu současně nenávidět i milovat? Měl jsem být chytřejší a držet si od ní odstup, ale nešlo to. Nemohl jsem snést představu, že už by na mě nemyslela. Že by se kvůli mně netrápila. Chtěl jsem, aby mě milovala, abych jí mohl zlomit srdce. Chtěl jsem, aby po mně toužila, abych ji mohl odmítnout. Chtěl jsem ji vlastnit, abych ji mohl trýznit tak, jako ona velmi dlouho trýznila mě. Byla tohle ještě láska? Její zvrácená forma, bezpochyby, ale dalo se to ještě vůbec láskou nazvat?

Romantická linka v Pánovi močálu není nijak dominantní, ale přesto pro vývoj Nemojova charakteru velmi podstatná. Poslední dobou je velmi populární linka od nenávisti k lásce. Nemojův příběh ale ukazuje vývoj opačný, protože ne každá láska má mít šťastný konec. Cesta od prvotního okouzlení až po fázi otevřené nenávisti pro mě byla zajímavým osvěžením a zároveň dokresluje část Nemojova příběhu, kterou už čtenáři z předchozích dílů tuší, ale až tady si ji plně prožijí.